Tajnosti Čtyřlístku
napsal Ivo Fencl

"Ve francouzském časopise klidně vydají po roce znovu stejnou část komiksu a nikdo si toho ani nevšimne. U nás je to jiné, nám by děti daly. Tady to sbírají."
  Tvůrci Čtyřlístku

Náboj prvních Čtyřlístků
Němečkova kresba bývala o moc filmovější a v začátcích v ní kořenilo neopakovatelné kouzlo dětské naivity. Až jako by děje opravdu vymýšlelo i samo dítě. Ostatně kreslíři bylo teprve pětadvacet.
Náboj vězel dále v doopravdy propracovanějších scénářích než dnes, viz třeba Dáma s krokodýlem (in 13, 1971), a ve scénářích, na něž zkrátka ještě bylo (při chabé periodicitě) i ještě dost času. Porovnejme nyní kupř. příběh Ocelový oř (in 14, 1971) od Ljuby Štíplové s dnešní, už počítačem chrlenou nadprodukcí. Spláčeme nad výdělkem. Ocelový oř přitom byl a zůstává prvotřídní parodií na americký filmový western a je dětem zcela zodpovědně předložen v perfektním střihu "filmových" záběrů a s ohromující zkratkou příběhu. Ano, byl to ještě skutečný komiks. A to v podobě, která se Jaroslava Němečka tak šťastně dotkla na jeho památném výjezdu za naše západní hranice, kde se k vynalezení Čtyřlístku inspiroval.
První Čtyřlístky byly i (byť nenápadně) líbány už slavným Foglarem. Tedy jako jedním z vzorů. Ne snad? Pan Bobík se mnohdy chová podobně jako Rychlonožka a bujaré vkráčení slavné čtverky do úvodního obrázku (nejeden sešit tehdy tak začínal) bývalo - rovněž po foglarovsku - provázeno břesknou písní na rtu. A vzpomínáte na táboření pětice mezi ostrůvky při svatodušní výpravě? I z toho přece do Čtyřlístků přeteklo mnohé.
V počátcích míval prof. Myšpulín dost prazvláštní záchvaty agresivity. Pak je vývoj navždy odvál. Míval až skutečné jiskry před očima - i v očích, ale jak šel čas, vyhasly. S nimi i všechny násilnosti. Čtyřlístek v tomto směru bezpochyby zinfantilněl. A vzdal se vlastně (asi rád) reality drsného světa. Až příliš rychle byly možná už během prvé jeho pětiletky ztlumeny všechny náznaky bojovosti. Léta prvá můžeme identifikovat jako "zvolna klesající adrenalin". A ne snad? Vždyť třeba v příběhu Ukradený vynález (in 16, 1971) nám zloduch ještě mává před očima revolverem! "Spray nebo život!" vybafne na Fifinku. Zatímco v dobrodružství Poklad starého opata (in 22, 1972) už jsme se museli dětinsky spokojit jen s pistolí na vodu, byť aspoň ještě stále slušného kalibru, a v bublině čteme po výstřelu obrovské Šplouch...

Jejich zkolektivnění
Jaké další tendence vypozorujeme? Jednou z nich je určitě i cesta hrdinů směrem do kolektivu, a to takřka pionýrského (jen takřka). Už původní vylíčení života čtyř zvířátek ("zvířátek") ostatně připomíná spíš klub než rodinu. Jenže to byl ještě klub silně se izolující od kolektivu. Během následující etapy vývoje se postupně přece jen dostával z této izolace, abychom pokračovali v používání dobové terminologie, až se konečně ocitl v přičinlivé náruči uvědomělého kolektivu dětí, a to v dílech Bukanýři na Blaťáku (in 29, 1973) a Pod velkým totemem (in 30, 1973). Na druhé straně uznejme a kvitujme s povděkem, že k žádnému rudému šátkování ve Čtyřlístku nikdy nedošlo a naštěstí ani nedošlo na shora navrhovanou účast v prvomájovém průvodu. Naopak. Scénáře třeba několikrát napsal i v podstatě zakázaný básník Pavel Šrut. Byť pod propůjčeným jménem Petr Karmín.

Kampak se ty vynálezy ztrácejí?
Velmi podstatná otázka: Kam se vlastně ztrácejí všechny Myšpulínovy vynálezy a nápady? A proč tyto čtyři hrdinové jen málokdy využijí ve více svazcích. Jde snad o sklerotiky, nebo je tu i nějaká zvůle moc překotně tvořících autorů? Myšpulín musí tím pádem celou dlouhou řadu vynálezů objevovat znovu a znovu? Je on snad nejen supertvořivým géniem, nýbrž i poněkud nepraktickým imbecilem? Anebo je snad profesor Myšpulín už v záměru jakýmsi hrdinou bez paměti? Praktický důvod bychom ale nalezli. Kdyby nesčetné Myšpulínovy zázraky startovaly z laboratoře umístěné v Třeskoprskách za cedulkou NERUŠIT až donekonečna, znemožnila by přece už velmi brzy pouhá jejich HMOTNÁ přítomnost v domku se zeleně natřeným nábytkem i jakékoli konstruování smysluplných zápletek. A kterýkoli před čtyřmi hrdiny nastolený problém by přece byl hned na první straně každého dalšího příběhu nemilosrdně udušen už v zárodku. A tvůrcům by strašná potence vynálezů a jejich možností řešit svět samozřejmě zcela zabránila normálně fabulovat. Nehledě na to, že by slavná čtyřka už dávno žila chtě nechtě jen z miliónu různých patentů a v pozici až neskutečných pánů světa, kterým už by jenom máloco zůstávalo svatým a jimž by nic nebylo nemožným.

Jen mírné lajdárny tvůrců
aneb Jak se ti čtyři vůbec seznámili?
Už v první padesátce Čtyřlístků je i natolik klíčová událost, jako seznámení čtveřice, vylíčena hned dvakrát. A pokaždé zcela jinak. Poprvé v 1. čísle (1969) a podruhé v čísle 47 (1975). Co platí? Nevíme dodnes. A problémy pokračují a nabývají i obecnějšího rázu. Je třeba povinným brát vždy doslova kresbu?
Znáte pověstný Fischerův obrázek z Rychlých šípů, na kterém je Rychlonožka zcela nerealisticky zasypán asi tak tunou krabiček od zápalek? V celých a kompletních Rychlých šípech však je tato scéna totální výjimkou a úletem, o němž lze velmi dlouze přemítat a snít. Ve Čtyřlístku dochází k obdobným vybočením daleko častěji. Ano. A šlo by tedy třeba prošetřovat, proč stroj času vypadá pokaždé trochu jinak... A proč se dokonce i často jinak jmenuje? Chronolet, Chronoplán, Chronobil... A jde stále o tentýž, jen jedinkrát vynalezený stroj času, anebo skutečně sklerotický Myšpulín vynalézá permanentně různé stroje času, přičemž pokaždé se ten nový od předchozí verze maličko odchýlí? Nevíme - a přitom i pozor, pozor. Ve Čtyřlístku vedle klasického stroje času dobře funguje i tzv. kamera snímající minulost a jindy dokonce i časoprostorový regulátor.

Nutný přístup k celku Čtyřlístků
Můžeme odteď k vizuální Němečkově stránce cyklu přistupovat s jistou rezervou. Dost dobrý argument pro tento postoj nám ostatně už kdysi dávno poskytli tvůrci sami. Ano, mám na mysli čtyři fotografie čtveřice uveřejněné odvážně v už zmíněném čísle 47. Liší se poněkud od Němečkovy kresby - a v tom tkví i náš klíč.
Je totiž nutno pochopit, že Jaroslav Němeček po celou dobu znázorňuje osudy svých hrdinů jen s určitou licencí, totiž v určité kresebné zkratce, a reálné artefakty a skutečné figury, o kterých nám vypráví, přitom někde jinde existují, ale vyhlížejí - samozřejmě - trochu jinak.

Lidé nebo zvířata?
Vyvstává další kardinální otázka: Proč propána nevidí lidé vystupující ve Čtyřlístku ve čtyřech jeho hrdinech zvířátka? Odpověď může ovšem znít banálně a lacině - Vše se jednoduše odehrává v pohádce. Jenže tato odpověď je, jak sami cítíte, silně neuspokojující. A především už v prvopočátcích čtveřice právě do pohádky nejednou cestovala. Takže sama v této pohádce logicky vzato pobývat nemůže. Ne?

Problémy nekončí
Jak tedy smířit všechny rozpory? Snad metodou biblické kritiky, jako to činí holmesologové nad dílem o Velkém detektivovi, které se Doylovými rozpory jen a jen hemží? Nu, spokojme se prozatím s tím, že konstatujeme existenci pole otevřeného pro rozsáhlé badatelské výjezdy.