Tajnosti Čtyřlístku
napsal Ivo Fencl
"Ve francouzském časopise klidně vydají po roce znovu stejnou část komiksu a nikdo si toho ani nevšimne. U nás je to jiné, nám by děti daly. Tady to sbírají."
Tvůrci Čtyřlístku
Náboj prvních Čtyřlístků
Němečkova kresba bývala o moc filmovější a v začátcích v ní kořenilo neopakovatelné kouzlo dětské naivity. Až jako by děje opravdu vymýšlelo i samo dítě. Ostatně kreslíři bylo teprve pětadvacet.
![číslo 14](stranky/img/706_01.jpg)
Náboj vězel dále v doopravdy propracovanějších scénářích než dnes, viz třeba
Dáma s krokodýlem (in 13, 1971), a ve scénářích, na něž zkrátka ještě bylo (při chabé periodicitě) i ještě dost času. Porovnejme nyní kupř. příběh
Ocelový oř (in 14, 1971) od
Ljuby Štíplové s dnešní, už počítačem chrlenou nadprodukcí. Spláčeme nad výdělkem. Ocelový oř přitom byl a zůstává prvotřídní parodií na americký filmový western a je dětem zcela zodpovědně předložen v perfektním střihu "filmových" záběrů a s ohromující zkratkou příběhu. Ano, byl to ještě skutečný komiks. A to v podobě, která se Jaroslava Němečka tak šťastně dotkla na jeho památném výjezdu za naše západní hranice, kde se k vynalezení Čtyřlístku inspiroval.
První Čtyřlístky byly i (byť nenápadně) líbány už slavným Foglarem. Tedy jako jedním z vzorů. Ne snad? Pan Bobík se mnohdy chová podobně jako Rychlonožka a bujaré vkráčení slavné čtverky do úvodního obrázku (nejeden sešit tehdy tak začínal) bývalo - rovněž po foglarovsku - provázeno břesknou písní na rtu. A vzpomínáte na táboření pětice mezi ostrůvky při svatodušní výpravě? I z toho přece do Čtyřlístků přeteklo mnohé.
![číslo 16](stranky/img/706_02.jpg)
V počátcích míval prof. Myšpulín dost prazvláštní záchvaty agresivity. Pak je vývoj navždy odvál. Míval až skutečné jiskry před očima - i v očích, ale jak šel čas, vyhasly. S nimi i všechny násilnosti. Čtyřlístek v tomto směru bezpochyby zinfantilněl. A vzdal se vlastně (asi rád) reality drsného světa. Až příliš rychle byly možná už během prvé jeho pětiletky ztlumeny všechny náznaky bojovosti. Léta prvá můžeme identifikovat jako "zvolna klesající adrenalin". A ne snad? Vždyť třeba v příběhu
Ukradený vynález (in 16, 1971) nám zloduch ještě mává před očima revolverem! "Spray nebo život!" vybafne na Fifinku. Zatímco v dobrodružství
Poklad starého opata (in 22, 1972) už jsme se museli dětinsky spokojit jen s pistolí na vodu, byť aspoň ještě stále slušného kalibru, a v bublině čteme po výstřelu obrovské Šplouch...
Jejich zkolektivnění
Jaké další tendence vypozorujeme? Jednou z nich je určitě i cesta hrdinů směrem do kolektivu, a to takřka pionýrského (jen takřka). Už původní vylíčení života čtyř zvířátek ("zvířátek") ostatně připomíná spíš klub než rodinu. Jenže to byl ještě klub silně se izolující od kolektivu.
![číslo 30](stranky/img/706_03.jpg)
Během následující etapy vývoje se postupně přece jen dostával z této izolace, abychom pokračovali v používání dobové terminologie, až se konečně ocitl v přičinlivé náruči uvědomělého kolektivu dětí, a to v dílech
Bukanýři na Blaťáku (in 29, 1973) a
Pod velkým totemem (in 30, 1973). Na druhé straně uznejme a kvitujme s povděkem, že k žádnému rudému šátkování ve Čtyřlístku nikdy nedošlo a naštěstí ani nedošlo na shora navrhovanou účast v prvomájovém průvodu. Naopak. Scénáře třeba několikrát napsal i v podstatě zakázaný básník
Pavel Šrut. Byť pod propůjčeným jménem
Petr Karmín.
Kampak se ty vynálezy ztrácejí?
Velmi podstatná otázka: Kam se vlastně ztrácejí všechny
Myšpulínovy vynálezy a nápady? A proč tyto čtyři hrdinové jen málokdy využijí ve více svazcích. Jde snad o sklerotiky, nebo je tu i nějaká zvůle moc překotně tvořících autorů? Myšpulín musí tím pádem celou dlouhou řadu vynálezů objevovat znovu a znovu? Je on snad nejen supertvořivým géniem, nýbrž i poněkud nepraktickým imbecilem? Anebo je snad profesor Myšpulín už v záměru jakýmsi hrdinou bez paměti? Praktický důvod bychom ale nalezli. Kdyby nesčetné Myšpulínovy zázraky startovaly z laboratoře umístěné v Třeskoprskách za cedulkou NERUŠIT až donekonečna, znemožnila by přece už velmi brzy pouhá jejich HMOTNÁ přítomnost v domku se zeleně natřeným nábytkem i jakékoli konstruování smysluplných zápletek. A kterýkoli před čtyřmi hrdiny nastolený problém by přece byl hned na první straně každého dalšího příběhu nemilosrdně udušen už v zárodku. A tvůrcům by strašná potence vynálezů a jejich možností řešit svět samozřejmě zcela zabránila normálně fabulovat. Nehledě na to, že by slavná čtyřka už dávno žila chtě nechtě jen z miliónu různých patentů a v pozici až neskutečných pánů světa, kterým už by jenom máloco zůstávalo svatým a jimž by nic nebylo nemožným.
Jen mírné lajdárny tvůrců
aneb Jak se ti čtyři vůbec seznámili?
Už v první padesátce Čtyřlístků je i natolik klíčová událost, jako seznámení čtveřice, vylíčena hned dvakrát. A pokaždé zcela jinak. Poprvé v
1. čísle (1969) a podruhé v
čísle 47 (1975). Co platí? Nevíme dodnes. A problémy pokračují a nabývají i obecnějšího rázu. Je třeba povinným brát vždy doslova kresbu?
![číslo 47](stranky/img/706_04.jpg)
Znáte pověstný Fischerův obrázek z Rychlých šípů, na kterém je Rychlonožka zcela nerealisticky zasypán asi tak tunou krabiček od zápalek? V celých a kompletních Rychlých šípech však je tato scéna totální výjimkou a úletem, o němž lze velmi dlouze přemítat a snít. Ve Čtyřlístku dochází k obdobným vybočením daleko častěji. Ano. A šlo by tedy třeba prošetřovat, proč
stroj času vypadá pokaždé trochu jinak... A proč se dokonce i často jinak jmenuje? Chronolet, Chronoplán, Chronobil... A jde stále o tentýž, jen jedinkrát vynalezený stroj času, anebo skutečně sklerotický Myšpulín vynalézá permanentně různé stroje času, přičemž pokaždé se ten nový od předchozí verze maličko odchýlí? Nevíme - a přitom i pozor, pozor. Ve Čtyřlístku vedle klasického stroje času dobře funguje i tzv. kamera snímající minulost a jindy dokonce i časoprostorový regulátor.
Nutný přístup k celku Čtyřlístků
Můžeme odteď k vizuální Němečkově stránce cyklu přistupovat s jistou rezervou. Dost dobrý argument pro tento postoj nám ostatně už kdysi dávno poskytli tvůrci sami. Ano, mám na mysli čtyři fotografie čtveřice uveřejněné odvážně v už zmíněném čísle 47. Liší se poněkud od Němečkovy kresby - a v tom tkví i náš klíč.
Je totiž nutno pochopit, že
Jaroslav Němeček po celou dobu znázorňuje osudy svých hrdinů jen s určitou licencí, totiž v určité kresebné zkratce, a reálné artefakty a skutečné figury, o kterých nám vypráví, přitom někde jinde existují, ale vyhlížejí - samozřejmě - trochu jinak.
Lidé nebo zvířata?
Vyvstává další kardinální otázka: Proč propána nevidí lidé vystupující ve Čtyřlístku ve čtyřech jeho hrdinech zvířátka? Odpověď může ovšem znít banálně a lacině - Vše se jednoduše odehrává v pohádce. Jenže tato odpověď je, jak sami cítíte, silně neuspokojující. A především už v prvopočátcích čtveřice právě do pohádky nejednou cestovala. Takže sama v této pohádce logicky vzato pobývat nemůže. Ne?
Problémy nekončí
Jak tedy smířit všechny rozpory? Snad metodou biblické kritiky, jako to činí holmesologové nad dílem o Velkém detektivovi, které se Doylovými rozpory jen a jen hemží? Nu, spokojme se prozatím s tím, že konstatujeme existenci pole otevřeného pro rozsáhlé badatelské výjezdy.