Jaroslav Němeček, tvůrce
Bobíka, Myšpulína, Fifinky a Pindi
napsal OK, vyšlo v časopise Font č. 62 (2/2002)

Stvořitelem populárních figurek Bobíka, Myšpulína, Fifinky a Pindi je výtvarník Jaroslav Němeček. První příběhy z roku 1970 napsal sám pod jménem Dagmar Vránová a celý sešit byl jen o Čtyřlístku. Náklad, často i přes sto tisíc výtisků, byl pak až do konce osmdesátých let vždy jako podpultovka beznadějně vyprodán. O minulosti i současnosti (v době rozhovoru vyšlo číslo 330) jsem si povídal s Jaroslavem Němečkem (N) a s šéfredaktorem Jiřím Čehovským.


Odkaz:
Oficiální stránky časopisu Font (obsah čísla 62, 2/2002)


Jaký byl původní postup výroby?
N: Ze začátku jsem obrázky kreslil tuší a vybarvoval. Brzy se ale technologie změnila, když se Čtyřlístek začal vyrábět v Severografii v Červeném Kostelci. Tam vymysleli postup, aby byla zvlášť barva a samostatná černá kresba. Nakreslili jsme tedy obrázky jen černobíle a oni celý časopis vytiskli modře - vznikly tzv. modráky, které jsme pak vybarvovali a to se teprve separovalo. Černá kresba zůstala zvlášť, jako přímá pérovka a tiskla se přes barvu. Tento druh tisku se udržel až někdy do osmdesátého devátého. Až teprve když jsme se osamostatnili (vznikla spol. s. r.o. vydavatelství Čtyřlístek), hledali jsme nějaké jiné tiskárny. Začali jsme spolupracovat s tiskárnou Moravia-Press v Břeclavi. Ale spojení s nimi - abychom tam stále jezdili na korektury a čekali, až se rozjede mašina - bylo komplikované. A tak se podklady předávaly na zipech a podobných médiích.
A to už byla vlastně nejkratší cesta k počítači. Ale ne tak, že by se vše kreslilo rovnou do počítače. Základ zůstábá stejný. To mluvíme o kresbě, ale základ Čtyřlístku je stále příběh. Odehrává se přibližně ve stejném prostředí a stále se stejnými figurkami a tak je zajímavý příběh důležitý. Scénář je podobný jako u kresleného filmu. Nejdříve vzniknou náměty, vždy jednou za rok. To s námi dělají všichni naši spolupracovníci...

Třeba paní Ljuba Štíplová...
Paní Štíplová napsala stopadesát, dvěstě pokračování - výborných a dala tomu ten správný směr, charakteristiky figurek usadila. Nyní už máme i další spolupracovníky.
Také už nejsme nejmladší. Hodně s námi nyní pracují Lamkovi. Jsou bezvadní v tom, že mají praxi právě z kresleného filmu. Dokáží se podřídit rozsahu. Když se řekne, že tam bude třeba 45 obrazů, tak to napíší přesně na 45 obrazů a příběh začíná a končí. Někteří jiní mi skončí na pětapadesátém obrázku a pak je na mně, abych příběh nahustil nebo taky na panu Čehovském, aby to proškrtal. To je ten počáteční výrobní problém Čtyřlístku. Když jsou scénáře vytvořené, pan Čehovský udělá výběr, aby se nic neopakovalo. Nyní děláme do roka osmnáct sešitů a každý musí být jiný, aby třeba nebyl dvakrát za sebou cirkus. Já dostávám až hotové scénáře. Teď v jednom příběhu měl Rexík, to jsou nové postavy, problém se stavebním úřadem. Potřeboval stavební povolení a protože tam vystupují zvířátka, na úřadu ho přijal vůl (smích). Myslím, že my ve Čtyřlístku už stavební povolení nikdy nedostaneme...

Jaký je tedy současný postup?
Nejprve tedy scénáře nakreslím v tužce. Je důležité, aby se příběh po stránkách dobře rozhodil.

Jak jste měnil styl kresby? Dříve byly výraznější rozdíly v síle tahu.. Figurky jsou nyní trochu odlišné.
Je to pravděpodobné, i já si to myslím. Nyní to kreslím fixem, předtím perem. Když jsme se rozhodli vydávat i knížečky příběhů z minulosti, reedice třeba z let 1971 a 1972, říkali jsme si, zda to půjde s těmi současnými dohromady. Že srovnání s dneškem dopadne bůhví jak. Ale není to pravda, figurky jsou si velmi podobné. My odborníci třeba víme, že to je vytvořeno trochu jinak, ale posun za ta léta je minimální. Za třiatřicet let... Takže scénář nejprve nakreslím v tužce a ten po mně v redakci korigují. Občas se mi tam vloudí nějaké nepřesnosti. Potom obrázky kreslím definitivně fixkou a černá kresba se naskenuje.
No a v počítači se vybarví a otextuje.

To děláte přímo vy nebo na to někde ve studiu dohlížíte?
Už jen dohlížím. Dělá to můj synovec Matěj Němeček doma - žádné studio. Má takové to domácí vybavení. Dříve to měl zde, hned vedle mého stolu.

Ale vy nepracujete tady v redakci.
Kreslím doma a zde se to pak kompletuje. Vedle v místnosti máme počítače a další vybavení. Sem přichází příběhy také od ostatních autorů. A když se celý sešit dá dohromady, musí to pan Endrýs na stránky a udělat celou předtiskovou úpravu.

To kolorování v počítači jste nějak odlaďovali? Existují různé postupy, v různých programech; kresba může být třeba převedena do vektorů...
Samozřejmě jsme to zkoušeli. Nyní seriál barvíme ve Photoshopu. Zdá se na to ideální. Počítač je pro výtvarníka, jako by dostal úplně nové barvy. Musí se zkoušet, učit se s tím pracovat. Vybarvení stránky trvalo tehdy čtyřikrát déle, než dneska.

A dnes to trvá jak dlouho?
To jsou výrobní tajemství (úsměv).

Přemýšlel jsem, jak to kolorování děláte. Magickou hůlkou se označí prostor uzavřený černou kresbou a ten lze třeba kyblíčkem vylít modře. Ale vám stíny nebo přechody prochází najednou pod více objekty...
Když zmáčknete knoflík shift, vezmete si ten objekt vedlejší a můžete si selektovat a přičítat další a další části obrázku a pak uděláte tu šmouhu najednou pod všema.

Já jsem právě myslel, jestli se nějak ta černá nedá stranou. Jako u těch modráků, aby zůstala ostrá a neseparovala se (při rozjetém soutisku to může být neostré...).
Ne, to se nedělá. Modráky byly strašně komplikované a proto vycházel tenkrát Čtyřlístek jen devětkrát do roka. A času to zabralo skoro víc než dneska těch osmnáct sešitů. Tiskárny to od nás už chtějí takto, na zipech. Ani filmy se už nedělají.

Ani nějaké náhledy nebo nátisky, kvůli barevnosti?
N: To je vše tak zaběhnuté, že mám pocit, že to ani není potřeba. Naopak barevnost kontrolují sami v tiskárně. Občas, asi tak jednou za dva roky, nám z tiskárny zavolají, že máme omylem modrý obličej. Ale to je naše chyba.
Musíte mít tiskárnu, na kterou je spolehnutí. Ta tiskárna by vám to udělala špatně jednou a konec. Dneska máte výběr tiskáren, předcházejí se, jednou týdně tady nějaká nabízí, že by ráda tiskla Čtyřlístek.

A vy si nekontrolujete, jak to máte vybarvené? Nějakou maketou?
Č: Tento problém u Němečka nevzniká, jsou to stále stejné barvy - pleťovka, kalhoty, triko. Jsou ale autoři, jako je paní Faltová, kteří to dělají tím klasickým způsobem. Přinesou to na papíře kompletní a vybarvené, tak tam někdy dojde při skenování k posunu. Zdá se jim to moc syté a podobně. Máme tady různé přístupy, někteří autoři příběhy kreslí celé v počítači, někteří klasicky. Pan Němeček je v tom zapojení technologií někde uprostřed.

A písmo?
N: Vytvořili jsme si vlastní font. Dali jsme do počítače písmo, které jsem dříve psal vlastní rukou a s ním text sázíme. Ale když to kreslím v tužce, nanečisto, písmo tam stejně dělám rukou, abych věděl, jak to vychází. Rexíka sázíme Helvetikou, je to jiný seriál, chtěli jsme ho nějak odlišit. Rád bych vám vyprávěl o nějakých fíglech, ale celá ta práce není nijak složitá.

Pamatuji si, že nějakým groteskem jste sázeli i ta úplně první čísla z roku sedmdesát. Jak se vyvíjela obálka, ta je změněná, má být více komerční?
N: No to víte, museli jsme jít s dobou.
Č: Ono to původně taky nebylo vlastně periodikum. To, co vy znáte z dětství, byla knihovnička, která vycházela nepravidelně. Dnes máme osmnáct čísel, které vycházejí pravidelně a kromě toho řadu dalších knížek, Speciálů a podobně.
A začali jsme spolupracovat s firmou Bohemia Interactive i s tím CD-Romkem, kde jsou různé hravé příběhy do počítače, hry a podobně.

Ve Čtyřlístku se již vystřídala řádka autorů příběhů, pamatuji se i na komiksy od Adolfa Borna nebo Vladimíra Jiránka...
Č: Born dělal seriály v podstatě v době, kdy začínal, Jiránek sice už známý byl, ale i pro něj to v té době byla příležitost. Dnes máme další nové, ale i stabilní autory. Pokračují, dokud jim síly stačí. Vše záleží na scénáři. Lidé si málo uvědomují jeho důležitost. Různé subjekty po revoluci začaly vydávat příběhy, ale vždycky skončily kvůli scénáři. Neměly příběhy, nebo byly amatérské, nezajímavé.
Komiks - to je kreslený příběh. A když ta složka příběhová, která je jakoby méně vidět, je mizerná, tak to sebelepší kreslíř nemůže dohnat. Nebude to napínavé a nikdo to nedočte až do konce.

Takže konkurenci máte spíše ze zahraničí.
Č: Pochopitelně ze zahraničí. Třeba takový Mickey Mouse a Medvídek Pú ale nemají jednoho scénáristu - mají celé štáby autorů. A stejně i kresba tam vzniká kolektivně.

Čtyřlístek zatím nebyl nějak výrazně využíván v reklamě. Nechcete postavičky prodat nebo nenaskytla se vhodná nabídka?
Č: Nechceme naše postavičky výrazně komercionalizovat. Ale například na podporu dětského fotografování jsme se domluvili s firmou Fotolab a společně pořádáme soutěže pro mladé fotografy. A tam figurky využíváme.

Škoda, že nikdy nevznikl animovaný film nebo Večerníček se Čtyřlístkem.
N: Jsme stále v jednání. Ale vždycky to skončí na financích. Před třemi lety stál jeden díl asi 350 tisíc a to byl ještě jen papírák (při animaci se jen posouvají vystřížené části těla, nepřekresluje se tedy celý nový obraz). Tam je výtvarník omezený a vznikají jen takové statické figurky. Čtyřlístek je akční, ten by měl být pořádně kreslený! Ale když nám nějaký sponzor dá deset milionů...

Máte nějaký vzor?
Č: Určitě ne, za těch třicet let jsme vytvořili vlastní styl, na kterém si zakládáme. N: Ono se to v průběhu posledních let ukázalo. Na trh vstoupili různí Šmoulové a dokud měli televizní podporu, běžel kreslený seriál nebo Večerníček, děti to ještě kupovaly. Začátek byl dobrý, ale když to skončilo v televizi, do půl roku skončil i časopis. Tradice dělá hodně. Č: Důležité je, že Čtyřlístek má českého ducha, českou mentalitu. Takže je pořád úspěšný. V Čechách byla spousta pokusů vydávat například francouzské komiksy, které mají obrovskou tradici a jsou dokonale technicky zpracované. Mají tisíce, desetitisíce titulů, řadu populárních figurek, ale moc se to u nás nechytlo. Jiná mentalita...
Je to taky vlastně umění, asi komiksy nelze jen tak někomu vnutit.

Vy máte také výhodu lásky předchozí generace, sentiment. Já třeba kupuji Čtyřlístek svým dětem a oni pokračují v mé sbírce...
Č: Sentiment je sentiment, ale druhá věc je, jak se dětem líbí. Často s nimi přijdu do styku a vidím šestileté děti, které třeba Čtyřlístek vůbec neznají. A když ho otevřou, nemůžou se od něj odtrhnout.
Čtyřlístek byl sice dříve jediný, ale i dnes, v té obrovské konkurenci, si drží vedoucí pozici. A to i navzdory tomu, že třeba kapitálově není tak silý jako Disney a podobně. Oni mohou vydat sešity, které nemusí vůbec nic vydělat. Čtyřlístek ale chceme vydávat dále. Ještě dalších deset let...
N: To víc, snad.