Bukanýři
napsal Ivo Fencl, upravil chrz

Jaroslav Němeček sám a "dobrovolně" vzpomíná, nakolik ho v dětství zaujaly Rychlé šípy. Ale nejenom Němeček, především i Ljuba Štíplová se tímto klasickým seriálem konce třicátých let velmi ráda nechala inspirovat, a to právě během své scenáristické práce na Čtyřlístcích.

1. Bukanýři na Blaťáku (1973)
Bukanýři na Blaťáku (Čtyřlístek 29, 1973)
napsala Ljuba Štíplová, nakreslil Jaroslav Němeček, 8 stran
Zcela markantním to pak je u dílu Bukanýři na Blaťáku. Ten očividně těží z Foglarových a Fischerových příběhů nazvaných "Rychlé šípy na pramici" a "Rychlé šípy trestají piráty" - ihned a konkrétně srovnejme třeba nejspodnější krajní obrázek Rychlých šípů na pramici s horním krajním obrázkem na čtvrté stránce "Blaťáku"... U Foglara tu vidíme hocha s pirátským šátkem na hlavě, který právě narazil na větev papírový vzkaz pro Rychlé šípy tohoto znění: "Tu loť sme vzaly mi! Pyráťy." U Štíplové vidíme (překvapením) na zem usedající Fifinku "tváří v tvář" velice, ale velice podobnému papíru, který je navíc rovněž naražený na větev a na němž stojí: "Uloupyly sme vám loť! Dyž se nebojíte, přiťte si pro ni. BUKANÝŘI."

Právě ony pravopisné hrubky TADY I TAM jsou nám nejjasnějším důkazem, že Štíplová od Foglara opisovala zcela určitě a více vědomě nežli podvědomě... A hned dalším Němečkovým obrázkem, kde je tato inspirace patrná, je samozřejmě i ten, na němž Fifince na hlavě přistává zelená "zahrádka". Vždyť naprosto stejný drn (i se stejným počtem kytiček!) již přistál (a rovněž do člunu!) i na hlavu Rychlonožkovu ve foglarovském příběhu "Dva čluny ztraceny" náležejícím pro změnu do série o válce Rychlých šípů s klubem Potápníků... A další obdoba, pokračujme: Čtyřlístek totiž vyráží proti Bukanýrům na své loďce až za tmy a přistane v jejich zátoce, načež jde Pinďa na výzvědy (a šlápnou mu na ucho)... V příběhu Jaroslava Foglara nazvaném Na nepřátelském ostrově ovšem už dávno předtím proběhlo totéž. I zde vyrážejí Rychlé šípy přes vodu a proti nepřátelské partě až za večera... a rovněž zde se k oněm klukům plíží, aby... Ale dost.

Ještě bychom mohli pokračovat, jenže jaký to má smysl? A ne, ani neříkám, že by to snad vadilo. Přebírání situací se mi zdá naopak zcela regulérním a nepřesahujícím žádnou únosnou míru. Ba je to i poklona Foglarovi a Fischerovi! A tak si raději všimněme Štíplové vtipných inovací... Jsou! V příběhu Rychlých šípů musí totiž ještě Rychlonožka vyšplhat až do větví vysokého stromu, aby ukradenou loď spatřil (první obrázek na stránce)... V příběhu Čtyřlístku už na totéž stačí Myšpulínův radarohled. A dál? Už naštěstí podobnosti končí, protože zatímco Foglarovi hrdinové nepřátelskou partu svrhnou do vody (a ponechají osudu), u Štíplové naopak dochází ke kýženému spřátelení se. Ke skamarádění s dalším "čtyřlístkem"...

Dá se tedy říci, že Rychlé šípy sice posloužily jako vzor pro úvodní příběh s Bukanýry, nicméně nijak příliš. Přesto však ano - a existují, jak jsem právě naznačil, dokonce hned TŘI LOKALITY v rozsáhlém cyklu Foglarova seriálu, odkud bylo těženo!

A co ještě stojí za zmínku? Samozřejmě mapa Blaťáku. Dovídáme se díky ní například i to, že uprostřed Blaťáku leží jakýsi Kočičí ostrov... a že na pobřeží Blaťáku se nalézají vsi Velké a Malé Blatno. NU, a že DO Blaťáku se vlévá řeka Blatnice.

2. Pod velkým totemem (1973)
Pod velkým totemem (Čtyřlístek 30, 1973)
napsala Ljuba Štíplová, nakreslil Jaroslav Němeček, 8 stran
V těsně následujícím příběhu Pod velkým totemem Bukanýři (byť ještě Bukanýry nenazývaní) vystupují znovu. Z "vodních trampů" však už se transformovali spíše na trampy klasické. A co ještě je tu důležitým? Samozřejmě hlavně ony dva obrázky zachycující ŠŤASTNÉ A VŘELÉ shledání Fifinky a Věrky!

Už na konci předešlého dílu spolu ty dvě vesele tančily - a nyní se k sobě přímo vrhají, aby se pak společně (a jako milý párek) staly i ženským čelem stopovací hry... Ne, takovou míru citů Štíplová už svým mužským hrdinům nedopřála - a lze dokonce nabýt i příjemně pádného podezření, že se při psaní s Věrkou hodně ztotožňovala...

3. Tajemství věčného vejce (1974)
Tajemství věčného vejce (Čtyřlístek 34, 1974)
napsala Ljuba Štíplová, nakreslil Jaroslav Němeček, 8 stran
Bukanýři se vynořují se ještě i na celé poslední stránce příběhu Tajemství věčného vejce, ve kterém jsou navíc už od počátku Čtyřlístkem i očekáváni (a nezapomenutelnou je srážka na rohu plotů, byť opět jde jen o parafrázi dávné ohradní kolize Dlouhého Bidla s náručí Hlasatelů z dílu "Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu").

Zajímavým prvkem pojícím dobrodružství Čtyřlístku prožitá s Bukanýry je písnička "Bylo nás tam roku onoho, johohó...", již zpívají v prvním z příběhů Bobík společně s "kapitánem Žraloka", ve třetím příběhu pak ji na návštěvu přinášejí na svých rtech sami Bukanýři. Nu, a vzhledem k tomu, že v prvním případě hraje na kytaru Bobík a v tom druhém kapitán Žraloka, lze s jistou licencí i dedukovat, že snad onu písničku Čtyřlístek Bukanýry naučil.

4. Ve stínu pralesa (1974)
Ve stínu pralesa (Čtyřlístek 36, 1974)
napsala Ljuba Štíplová, nakreslil Jaroslav Němeček, 8 stran
V příběhu Ve stínu pralesa pak už "vystoupí" (vsedě) jen sama Věrka. Ale nesetká už se bohužel se svou přítelkyní Fifinkou a ta jí pouze pošle mísu naporcovaného květáku. Po Bobíkovi a po Pinďovi, přičemž je jen tak mimochodem odhaleno, že buď sama Věrka anebo spíše všichni Bukanýři mají poblíž Třeskoprsk i pěkný srub (už to však využito nikdy a nikde není)...

Bukanýry tvoří nepojmenovaný kluk s pirátským šátkem, Věrka, Jarda, Jirka, který si navíc říká i Vykulený svišť nebo Dravý sup. A zřetelné přátelství mezi Jirkou a Bobíkem je zde po vztahu Fifi-Věrka i druhým výraznějším citovým prvkem propojujícím obě čtveřice. A co se pak ještě týče přezdívek, víme navíc, že náčelník Bukanýrů si - přinejmenším na táboře - říká Velký bizon... a Věrka a Myšpulín zas Bobíkovi říkávají Tlustý vlk... On sám však dává přednost přezdívce Bystrý orel.

A otázkou, kterou si můžeme položit až na samý závěr, pak zůstává, proč asi Bukanýři z příběhů Čtyřlístku tak zcela vyprchali. Odpověď na tuto otázku neznáme, ale možná je vůbec i otázka sama špatně položena a měla by spíše znít: "A proč se Bukanýři vůbec objevili?" Musím říct, že jeden čas jsem se (zřejmě mylně) domníval, že to bylo i jakýmsi tlakem shora. A že třeba kdosi v průběhu nastávající normalizace tvůrcům Čtyřlístku přikázal: "Je třeba uvést ta zvířátka i do nějakého DĚTSKÉHO kolektivu - a pokud možno pionýrského." I to je možné. Protože však u žádného z pirátů nenacházím náznak jiného šátku, nežli zase jen pirátského (tedy bukanýrského, promiňte), zůstává zřejmě i tento názor jen velmi, ale velmi planou hypotézou. A pravdou snad bude i jen to jedno jediné, totiž že čtyři postavičky se přece jenom kreslí snáze a rychleji... než postaviček osm! Avšak čest Bukanýrů památce!