Stripy na obálkách Čtyřlístků
sestavil Ivo Fencl

Krátké stripy s hrdiny Čtyřlístku se neobjevovaly jen v časopise Vlasta anebo na internetu, ale samozřejmě i v některých Čtyřlístcích. Ne každý si však hned uvědomí, že miniseriály vlastně po léta vycházely i přímo na předních a zadních obálkách knihovničky-časopisu. Nejen z toho důvodu, že reedice ignorují tyto obálky (a zadní obálky už ignorují vyloženě), stojí snad za to tuhle oblast čtyřlístkovské epopeje aspoň shrnout...

Nuže, docela první obálkový strip vyšel už počátkem roku 1975 na prvním svazečku nového ročníku nazvaném Záhadný APOBAB (Čtyřlístek 40, 1975). Tenhle památný strip-průkopník je tvořen jen párem obrázků, na prvním z nichž nese robot Bobíka, zatímco na druhém už je APOBABA nucen nést na ramenou Bobík. A strip se ve čtyřicítce objevil i na zadní straně: Bobík tu kráčí na chůdách a na následujícím obrázku doplatí na mřížku kanálu. Důležitost tohoto druhého, kanálového mikroseriálku přitom tkví v tom, že se na rozdíl od toho na přední obálce vůbec a nijak nevztahoval k ději uvnitř sešitu. Stalo se to tehdy poprvé.

A tak oba popsané mikrostripy zahájily "éru obálkových komiksů", která se Čtyřlístkem zůstala nerozlučně spjata po celých sedmnáct roků, aby ji teprve v čísle Stav beztíže (Čtyřlístek 195, 1992) uťala reklama, která původně předváděla jen různé souběžně vydávané čtyřlístkovské knihy, a až později i sortiment zcela nečtyřlístkový...

Každopádně tím úplně posledním "komiksoobálkovým" číslem se stal až Čtyřlístek nazvaný Kalamita s balónem (Čtyřlístek 194, 1992), i tady však už je strip pouze na zadní obálce (Bobík nafoukne holčičce balónek a ten s ním odlétá), zatímco přední se spokojila s jediným obrázkem.

Stripy tedy zdobily Čtyřlístky v letech 1975-1992 a objevily se celkem na 145 číslech (40-183 a číslo 194). A éra před nimi?



Byla jiná - a takříkajíc ještě dřevně klasická. Vyznačovala se velkými obrazy kreslenými tlustou linkou, které často sahaly i přes hřbet, a začínaje na straně titulní, pokračovaly na straně poslední. V čísle Ďáblova stěna (Čtyřlístek 39, 1974) například Pinďa mává z titulní strany jsa na vrcholu titulní Ďáblovy stěny - a mává na své tři kamarády hluboko dole a již na straně poslední...

Čtěte také:
Obrázky z rozkládacích obálek

Tyto "velké obrazy" tedy byly od čísla 40 nahrazeny mikroseriály sestávajícími obvykle ze dvou obrázků, někdy však i z tří, jak dokládá už číslo Modrý přízrak (Čtyřlístek 42, 1975) nebo Příliš mnoho detektivů (Čtyřlístek 46, 1975) anebo zadní strana čísla Signály z neznáma (Čtyřlístek 50, 1976). Nutno však upozornit, že někdy šlo jen o stripy fiktivní - a ve skutečnosti to byl pouhý dělený obrázek - viz obálka dílu Mořský koník (Čtyřlístek 52, 1976). A jindy zase miniseriál nahradila pouhá skupinka nenavazujících obrázků - jako na zadní straně Čtyřlístku Na rozkaz císaře (Čtyřlístek 48, 1976), kde vidíme Fifinku v celkem šesti různých dobových úborech (pravdou však je, že tady jistá časová návaznost existuje)...

Jaroslav Němeček si s komiksovou úpravou obálky i různě pohrával, a to nám zase dokládá třeba číslo Chatrč na spadnutí (Čtyřlístek 49, 1976), kde druhý z obrázků na obálce padá i společně se smrkem poraženým uvnitř něj. Anebo číslo Mlok se vrací (Čtyřlístek 61, 1977), kde hrdinové druhý obrázek při přetahování přetrhnou.

Výjimečně dosahovaly obálkové stripy i větší délky než té sestávající ze dvou či tří políček, a tak například na zadní straně Čtyřlístku Zaostřeno na šelmy (Čtyřlístek 53, 1976) je komiks hned o čtyřech obrázcích a na přední straně téhož sešitu má políček dokonce devět! Naopak obálka čísla Vynález na přání (Čtyřlístek 54, 1976) sice na první pohled působí jako desetipolíčkový komiks, při bližším ohledání však z deseti obrazů vyjuknou jen dva, byť komiksově dělené.

Prvním "výpadkem" v linii těchto obálkových stripů se stalo až číslo Velké překvapení (Čtyřlístek 70, 1978), kde se před námi po letech opět objevuje "jednolitá" obálka (vzadu však dvojobrázkový strip opět nechyběl). Tyto nedělené obálky se pak začaly objevovat častěji - Trosečníci pouště (Čtyřlístek 71, 1978), Neptun jde ke dnu (Čtyřlístek 74, 1979), Tajemství starého alchymisty (Čtyřlístek 80, 1979) - nicméně vzadu nás Němeček nadále nešidil a vydržel tu se stripy daleko déle. Vzadu poprvé "vysadil" až v čísle Strážci majáku (Čtyřlístek 101, 1982), a protože je zde i přední komiks nahrazen pouhým obrázkem (jen symbolicky rozdělený do čtyř), stalo se toto číslo po letech vůbec prvním, kde jsme se seriálků na obálkách nedočkali.

O jakýsi titulní mikrokomiks se pak Němeček pokusil ještě v čísle Přízrak z Černé věže (Čtyřlístek 102, 1982) (dva obrázky), ale pak už mu zřejmě definitivně došla fantazie a následuje už pouhá série celistvých předních obálek - byť vzadu komiksky stále zůstávají.

Jak nelehko se autor s titulními stripy loučil, dokládají přitom čísla Ledová plavba (Čtyřlístek 103, 1982) a Třetí planeta (Čtyřlístek 104, 1982), kde je úvodní obrázek vždy aspoň symbolicky dělen na čtyři políčka. Pak však už definitivně nastala dlouhá éra "obrázek vpředu - strip vzadu", kterou jen zcela výjimečně narušil Čtyřlístek Tajemství almary (Čtyřlístek 174, 1990) se dvěma stripovými obrázky vpředu, které zde však zase "vyvážil" jeden jediný obrázek vzadu...

Skutečný konec obálkových komiksů pak nastává už číslem Volání divočiny (Čtyřlístek 183, 1991), kde je na zadní obálce naposledy kratičký strip. Od následujícího čísla Past (Čtyřlístek 184, 1991) už začaly zadní stranu plnit reklamy, zatímco na přední zůstával jeden jediný velký obrázek. A výše zmíněné číslo Kalamita s balónem (Čtyřlístek 194, 1992) se stripem na zadní straně... pak vlastně v tomto přívalu reklam zůstalo už jen "posledním výstřelem".

Za celou "éru obálkových stripů" jsem napočítal 176 těchto mikrokomiksů, když jsem ignoroval ty velké obrázky, které byly jako stripy pouze vizuálně dělené... Je to i tak slušné číslo a soubor by vydal na docela tlustou knížku!