wz






logo

© Pavel Chrz 2001 - 2017

Knihovnička Čtyřlístek » Seriály v publikacích » Rozhovor s Lucií Lomovou, matkou Anči a Pepíka
Rozhovor s Lucií Lomovou,
matkou Anči a Pepíka

napsal Ivo Fencl

Rozhovor s Lucií Lomovou, matkou Anči a PepíkaKreslířka, komiksová scenáristka a příležitostná básnířka Lucie Lomová (1964) absolvovala DAMU a hrdiny jejích příběhů jsou myši. Ale pozor, ne myšky-škůdci, prostě jen tvorečci charakterizovaní silnou rodinnou soudržností. Na rozdíl od Arta Spiegelmana a jeho komiksové ságy o holokaustu Maus (česky 1997-1998, 2 svazky) však Lomová na celých stovkách stran barvitých dobrodružství nejradši uniká od reality až kamsi do pastorální idyly. Nestvořila své hrdiny sama, ale ve spolupráci se svou sestrou Ivanou Lomovou (1959), jinak vystudovanou architektkou, sarkasticky snovou výtvarnicí, příležitostnou filmovou tvůrkyní, ale i velmi racionální ilustrátorkou (např. publikace Hlavní města Evropy, edice OKO, 1989). Ale k paní Lucii. Je na volné noze, žije a pracuje v Praze, ale zdaleka ne mimo prostor a čas, kde se kouzelně vyskytují její myší postavičky...

Čtěte také:
Anča a Pepík (seriál ve Čtyřlístku)
Anča a Pepík: časopis (pilotní díl)
Anča a Pepík: reedice
Anča a Pepík: animovaný seriál
Anča a Pepík: divadelní hra
Noc s Andersenem (zvou Anča a Pepík)

Odkazy:
Blog Lucie Lomové
Komiks není pokleslý žánr pro hloupé lidi, říká Lucie Lomová
Lucie Lomová, ilustrátorka, autorka komiksů (rozhovor)
Je jaká je (II.) - 16. ledna 2012, Lucie Lomová
Lucie Lomová míří ve své tvorbě neustále kupředu... (rozhovor)
Komiks beru smrtelně vážně, říká Lucie Lomová, autorka grafického románu Divoši


Věci jsou někdy opravdu jednoduché

1. Roku 1992 - to vám bylo osmadvacet - jste knižně publikovala Veřejný deníček, básnickou sbírku zahrnutou do knihy Pražský zázrak. Čtu odsud následující verše:

"Od sedmi ráno do půl jedný v noci/ štvu se lítám vedu řeči a jsem/ plna humoru/ snažím se nepřestávat neudělat pauzu/ ale vždycky se mi do dne vetře/ minuta vteřina okamžik/ Kdy si uvědomím, že základy/ na kterých/ stavím jakýsi svůj život,/ jsou nejisté a na vodě/ Pluju v ledovým oceánu/ a znovu a znovu se pouštím a chytám/ kusu záchranného ledu/ který hoří"

Kdy se od vás dočkáme nějaké další poezie?


S tím už vylézat asi nebudu. Ale to je přirozené, v mládí píše verše kdekdo. Pražský zázrak obsahoval poezii spolku LiDi, kde jsme tehdy byli čtyři - ještě Jan Reinisch, který dnes pracuje jako dokumentarista, Petr Ulrych, kterému se kromě psaní povedlo vybudovat prosperující jazykovou školu a Irena Dousková. Ta jediná se dnes systematicky věnuje psaní; většinou ji lidé znají hlavně jako autorku skvělého bestselleru Hrdý Budžes (1998), ale píše i jiné krásné věci.

2. Nebásníte už, dobře, ale roku 2004 jste publikovala komiksovou, vázanou a podle mého názoru silně poetickou knihu Anča a Pepík. Jinou publikaci "Anča a Pepík na stopě" vám ostatně vydali už roku 1989. Známe obě ty myši dávno i ze Čtyřlístků, kde byly mj. vzorem toho, jak by mělo vypadat správné přátelství dvou sourozenců. Přitom ovšem nejde o bratra a sestru, jen o myšího kluka a myší holčičku z dvou sousedících rodin - v obou případech neúplných.

Lucie LomováPravda je, že jsem nikdy nevyřešila problém, zda Pepíkův tatínek a Ančina maminka jsou s nějakými dalšími myškami rozvedení nebo zda je to vdova a vdovec, nebo jestli jejich partneři někam dlouhodobě zmizeli, proč vlastně bydlí tak těsně u sebe a zda by se třeba nemohli časem vzít… Jenže to by se Anča a Pepík místo dobrodružství a spolupráce za chvíli začali hádat, kdo má vynést smetí. Jinak myšky jsou ještě starší, než se zdají. Vymyslely jsme je se sestrou Ivanou už v lednu 1986, když jsme byly na prázdninách na chalupě v Krkonoších a po večerech jsme se bavily kreslením a vymýšlením. A z nějaké legrace jsme připadly na myšlenku, že bychom mohly společně udělat COSI o dvou myších dětech. Zprvu jsme rovnou pomýšlely na večerníček, ale pak jsme si řekly, že vlastně ještě o těch myškách nic nevíme a musíme si nejdřív vyzkoušet, co to jsou zač, a tak jsme jen tak naprázdno vymýšlely a rovnou kreslily. A vznikly z toho myšky, které nám připadaly legrační i roztomilé (když se však na ty tehdejší první nákresy dívám, vypadají docela hrůzostrašně). Dostaly i jména, domečky, částečně i rodiče, a přece jsme nadále přesně nevěděly, co bychom z toho chtěly mít, jestli večerníček nebo knížku anebo komiks. Ten první, společný příběh přitom vznikal úplně živelně, z čiré radosti. Já kreslila figurky, sestra dodávala pozadí a barvy. Postupně jsme spolu dokonce vymýšlely i příběh a ten se odvíjel sám od sebe, aniž bychom přesně věděly, kam až ho chceme dovést. Když to konečně bylo u konce (asi po třiceti stranách), odnesly jsme vše do redakce Panoramy, kde toho času (myslím, že v roce 1987) seděl pan Čehovský, dnešní šéfredaktor i spoluautor Čtyřlístku. Tomu se myšky líbily a po nějakých úpravách příběh vyšel v samostatném svazku edice Ilustrovaných sešitů Panoramy pod číslem 133. Měl dvaatřicet neočíslovaných stran a Anča s Pepíkem se zde vydali po stopách zločinců.

3. Což mě tenkrát nadchlo. Zjara a v létě 1989 se objevily i ohlasy v Lidových novinách a Svobodném slově. Tam Daniel Kumermann konstatoval, že vaši hrdinové "nejsou ani tak deformovaní, aby v nich už nešlo rozpoznat myši, ani mikimausovsky deskriptivní," a že zvládáte přesně zachytit i typy charakterů a spektrum pocitů... No, ale co dalších dvaašedesát pokračování ve Čtyřlístcích (1991-2000), celkem tedy 460 stran (plus jedna stolní hra)? Proč už jste vše vymýšlela a psala a kreslila jen zcela sama a bez sestry?

My jsme ani neměly v úmyslu s tím pokračovat. Sestra se začala víc věnovat volné tvorbě a já jsem po škole odešla na rok do Šumperka do divadla jako dramaturg. Přišla revoluce, já se vrátila do Prahy, začala jsem psát do kulturní rubriky Večerníku Praha a nechávala věcem volný průběh. A vtom jsem na eskalátoru obchodního domu Máj potkala pana Čehovského, který odešel z Panoramy a spoluzaložil Čtyřlístek jako s r. o. A on mi nabídl mně, ať s myškama pokračuju ve Čtyřlístku i třeba sama, kdyby sestra už nechtěla.

4. Mně je náhodou známo, jak se Jiří Čehovský o tehdejší situaci dodatečně vyjádřil. Řekl: "Už to najednou šlo, zatímco před revolucí ještě ne a příběh býval tabu, protože smrděl Západem. Třeba ve večerníčku vám rostla tři minuty z šesti kytka - a bylo to v pořádku." Vaše příběhy jsou oproti tomu (ačkoli Čehovský přehání) konstruovány dost důmyslně a jak následovaly, zdá se, že stále rafinovaněji. A tak se ptám: To jste ze sebe jen tak vysypala třiašedesát dílů světové úrovně?

Sypání to teda bylo obtížné. Většinou jsem příběh opravdu vymyslela rychle, ale až poté, co jsem dostala ten správný nápad. A to mohlo trvat taky třeba čtrnáct dní, kdy jsem se celý den trápila u stolu, chodila po bytě sem tam a prokládala to kafem a cigárama, pokud jsem tedy zrovna nebyla těhotná nebo nekojila (kromě Anči a Pepíka jsem za ty roky stihla taky Bětušku a Vašíka). To jsou hrozné stavy bezmoci, kdy člověk neudělá nic, vůbec nic - a nazývá to prací. Dlužno říct, že pak ta radost z nápadu a jeho rozvíjení vyvážila předchozí potíže. A úplně zprvu mi taky dělalo veliký problém vymyslet příběh, který by mi přirostl k srdci stejně, jako ten úvodní společný sešit se sestrou.

5. A nepsala jste náhodou dál trochu i za ni? V už Krkonošemi určeném duchu?

Chtěla jsem ty dvě myšky hlavně udržet v původní lidské, lépe řečeno humanistické atmosféře jaksi prvorepublikového světa, světa v zásadě ještě spravedlivého a smysluplného. Nikde jinde by vlastně ani žít nemohly, a tak jen doufám, že se tenhle pocit nějak může přenést i na čtenáře. Ona zastaralá atmosféra mi byla vždycky milá. Ale pamatuju si, jak mi kdysi soudruh Pop v Dikobraze říkal nad nějakým mým vtipem: Tohle má být tráva? Tráva z čárek? Vám je sice osmnáct, ale kreslíte jak osmdesátiletá! Podívejte, já Vám ukážu, jak se dělá tráva!

6. Scénáře dílů jsou skutečně až do puntíku promyšlené, až jako nějaká filigránní architektura. Jsou logicky propracované a působivě hutné, mají spád a hýří nápady. Mnohdy stojí nad úrovní té nejlepší fantasy. I sci-fi. Těží i z Tisíce a jedné noci a parafrázují báje. Děje by obstály i po beletrizaci, jde o literaturu slušné úrovně. Ale jak jste si v běhu času poradila s kresbou? Je totiž dobře patrno, že jste se vyvíjela.

Co se týče výtvarné podoby, dlouho jsem se marně vedla k větší zkratce. Původně jsem z toho stále dělala realistické obrazy, a je to můj problém dodnes. Na jedné straně mě baví vytvářet atmosféru pomocí věcí, míst, detailů, světel a stínů, ale na druhou stranu chápu, že je to někdy až otravné a větší uvolněnost by prospěla.

7. Dovedete si představit, že se po nějakém čase k Anče a Pepíkovi vrátíte a že kupříkladu vytvoříte nějaký delší příběh, který by rovnou mohl vyjít knižně? Nebo několik delších příběhů? A jsem si taky skoro jist, že by vás s osvědčenými myškami rádi znovu přijali ve Čtyřlístku, ne?

Představit si to dovedu, ale moc pravděpodobné to není. Už jsem teď jinde. Jestli by mě přijali ve Čtyřlístku nevím, snad ano, tehdy jsem ostatně odešla sama, protože už jsem z toho byla hodně vyčerpaná, zdálo se mi, že ještě dva tři díly a stane se ze mě taky myš, bylo to tak komicky psychosomatické, že mě pak ke konci začaly svědit uši a bolet kostrč (ocásek), vážně! Ještě nějakou dobu poté, když jsem kreslila lidi, musela jsem se hlídat, abych jim k zadku automaticky nepřikreslila ocásek.

8. Čím se vlastně nyní především zabýváte? Z hlediska vašich čtenářů tedy vlastně v čase, po který jste Anču a Pepíka odložila?

Na pár let - to už bylo ale i za Anči a Pepíka - mě hodně pohltila astrologie, kterou se stále ještě zabývám, ale zdaleka už ne tak intenzivně. Kreslila jsem různé ilustrace, obálky knížek, asi dva - tři roky kreslím obrázky do dětských učebnic (brzo vyjde např. třetí díl ruštiny v nakladatelství SPL - Práce). Hlavně se ale loni stalo, že na mě takovým zázračným řetězem souvislostí přišel jeden francouzský nakladatel, pro kterého teď kreslím a píšu velký komiks pro dospělé. Po tom jsem už dlouho toužila. Abych nezapomněla, v časopise SAD (Svět a divadlo) mi teď začíná vycházet na pokračování další "dospělý" komiks Tylova hlídka.

9. Obdivujete vyloženě některého našeho komiksového tvůrce? A některého výtvarníka obecně? Jaké seriály se vám líbí? A jsou vám některé komiksy i odporné?

Jistě, je mi leccos odporné, ale nepamatuju si co, protože to hned zapomenu. Obdivuju moc výtvarníků, na každém něco, to bych mohla začít pomalu v pravěku, Buriana, Trnku, Šalamouna, z těch mladších - nebo dnes už spíš středních - mě vždycky potěší třeba Pavel Reisenauer a za nejlepší český komiks považuju Vlase a Bradu Františka Skály. Nejvíc ale teď obdivuju virtuozitu Francouze Nicolase de Crécyho, jeho barevná alba, okouzlující bravurní technikou, výrazem, obrazností, taky se mi líbí hodně Dupuy s Berberianem, ale to jsou věci, které tu bohužel skoro nikdo nezná. Hodně je mi líto, jakým způsobem se u nás dosud vnímá komiks, stále má pověst pokleslého čtiva pro děti. Dlouho tu pro dospělé, nebo spíš dospívající, vycházely leda různé sfi-fi - krimi - akčňáky, nic proti nim, ale jsou pouze jednou z možností. V poslední době se to zlepšilo - přímo obrozeneckou práci tu hrají odvážní nakladatelé, kteří vydávají vedle přespolních skvostů (např. vámi zmíněný Maus, de Crécyho Pan Ovocňák nebo geniální Wareův Jim Corrigan) také české věci.

Anča a Pepík 10. Narodil jsem se jako vy roku 1964 a v dětství zaujatě čítal třeba seriály kreslené paní Věrou Faltovou (Ohníček, Mateřídouška...). Ovšemže i Němečkův Čtyřlístek a jako skoro každý Rychlé šípy. Vzpomínám na Bornovy seriály, třeba Cour a Courek ve Sluníčku (o kocourcích). Na Malého Vinnetoua Karla Franty... Máte nějaký vztah k některému z těchto výtvarníků, anebo vás víc oslovil ještě někdo další?

Ano, i já jsem to všecko hltala. Ještě bych přidala Nepraktova Seka a Zulu a prvorepublikového Punťu. Pro mě ale bylo zásadní, že jsem ve věku pěti let odjela s rodiči na rok do Chicaga, kde měl táta práci na universitě. To bylo pro mě zjevení, svět tam byl barevnější, veselejší, zábavnější, plný překvapení, a pak, každou neděli dopoledne jsme byly se sestrou naložené před televizí, kde šly nonstop kreslené grotesky (to u nás tehdy opravdu nebylo) a taky jsme kupovali stohy komiksových časopisů, do kterých jsem se dlouhé hodiny vpíjela. Po tom intenzívním roce se rodiče rozhodli vrátit, a tak následoval skok zpátky z barevného filmu do černobílého, ale americké vzpomínky a pocity v nás zůstaly a hrály jak u mě, tak u sestry Ivany, důležitou roli.

11. Když už tedy Amerika, co říkáte, paní Lucie, zahraniční "klasice" na našem trhu obecně? Jako je Asterix anebo Tintin? Oslovuje vás hlavně poetika typická pro Anču a Pepíka, anebo i poetiky jiné - a teď už nemyslím pouze na komiksy?

Mám moc ráda Asterixe i Tintina. Myslím, že u nich platí to, co u dobrých dětských komiksů, knížek, ilustrací, večerníčků atd. obecně: baví i dospělé. Třeba Mach a Šebestová - s Milošem Macourkem jsem měla to potěšení spolupracovat, když přepisoval pro naše absolventské představení v Disku svou Hru na Zuzanku z 60.let. Byla to úžasně zábavná a podnětná práce, bylo jasné, že prvním, kdo se musí bavit tím, co napsal, byl on sám.

12. Podle seriálu Anča a Pepík by se také dalo uvěřit, že jejich autorka upřednostňujete venkov (třeba Krkonoše) před hlavním městem. Ale je to pravda? A nejsou snad pražská místa, která taky milujete tak, až byste je kreslila?

Já nevím, nikdy jsem na venkově dlouhodobě nežila, snad proto mám tendenci si ho idealizovat. Je ale pravda, že vazbu k "rodné hroudě" mám asi silnou. Milovanou krajinou mého dětství byly Střešovice, a i když tamtudy projíždím často, skoro vždycky se ohlédnu po domě, kde jsme kdysi bydleli.

13. Dostala jste i nabídky vytvořit obrázkový příběh podle scénáře někoho jiného?

Jeden rok jsem kreslila na texty Jiřího Černého Lassie se vrací do Mateřídoušky. Dalšího nic, ale už párkrát jsem tlačila Irenu Douskovou, aby mi něco vymyslela, naposled se už netvářila tak odmítavě, tak uvidíme.

14. Bojíte se skutečných myší?

Ne. Leda bych se bála je zabít. To se nám jedna taková právě u Ireny na chalupě předloni vyloženě vysmívala, vždycky ráno jsme ji s dětma pozorovaly, jak na nás vykukuje zpoza rohlíků…

15. Máte záporný vztah k myšáku Mickeymu, tolerujete ho, anebo vás štve?

Mickey Mouse mám moc ráda. Teda už si v něm leta nečtu, to ne, ale vidím v něm ty krásné Disneyho začátky, nikoli to, co se teď pod jeho jménem prezentuje. Mimochodem, víte, že Walt Disney vymyslel Mickey Mouse s bratrem?

16. No, už jsem to zapomněl, budu si o něm muset znovu přečíst skvělou knížku Borise Jachnina Walt Disney (1990), kde jsem mu kdysi vychytal pár zcela titěrných chybek. Ale k českým myškám! Obstáli by Anča a Pepík jako večerníček? Šla byste do toho?

Rozhodně ano, jenže jednou už jsem to do televize marně nabízela.

17. Není zvláštní, že se podobné cykly příběhů, jako i váš, odehrávají v bezčasí, kdy hrdinové nestárnou? Umíte si vůbec představit díl, kde by si třeba povyrostlá Anča brala Pepíka? K tomu nikdy nedojde?

K tomu dojít nemůže, a když, tak leda jako nějaký silvestrovský bonus pro dospělé. Vztah Anči a Pepíka je vztah předpubertální, oni jsou vlastně, řečeno s Jungem, animus a anima předpubertálního jedince…teď nevím, jestli jsem to nepřepískla, ale zní to dobře.

18. Dostáváte se někdy do situací, kdy jsou k vám nějaké cizí děti milé jen proto, že jim bylo řečeno, kdo je autorkou Anči a Pepíka?

To jste mě pobavil! Takové situace opravdu nevítám, protože ty ubohé děti vytuhnou a koukaj na mě jako na atrakci. Asi čekají, že začnu být stejně zábavná jako A+P, tudíž pak nemohou, než být zklamané. Na autogramiádě se mě jedna holčička ptala, proč že se Anča a Pepík jmenujou právě takhle, že o tom dlouho přemýšlela, co za tím vězí. Až jsem se styděla jí říct, že se nám ta jména prostě jenom líbila, očividně byla zklamaná. Jenže věci jsou někdy opravdu jednoduché!

19. Atmosféra myších příběhů ovine ovšem i nás, dospělé, a není tedy divu, že děti fascinovala... a že ve Čtyřlístcích vaše díla vynikla.

Mám pocit, že v případě tohoto seriálu je atmosféra zvlášť důležitá. Nejde jen o informaci, o pointu a gag, ale i o to, abych děti vtáhla do světa, v němž Anča a Pepík žijí.

20. Ale podle mého názoru je to svět lidí. Rád bych teď s vaším dovolením ocitoval verše, které mi připomínají zrovna onu dojemně rodovou soudržnost barevných myšek...

"Tři sta šedesát pět dní je v roce/ Vídáme se jenom na vánoce/ anebo když někdo z nás umře/ Lidé s podobnými čely a nosy/ slétáme se jako na med vosy/ V barevných šatech k vánočnímu svátku/ anebo v černých, černém šátku/ Ruce tiskneme si na památku/ Zase se sešel ROD/ Lidé s podobnými čely/ větší propasti nás dělí/ než Evropu a Ameriku/ Je to prostě síla staletého zvyku/ "Jak se pořád máte?" hořkne na jazyku/ Stojíme nad vámi, nebožtíci/ a každý zapálí vám jednu svíci/ Dole v zemi na hřbitově/ mrtví obracej se v hrobě."




A už jenom dodatek (a nejen pro hnidopichy). Souborně vyšly příběhy Anči a Pepíka ve třech knihách Anča a Pepík (Academia 2004), Anča a Pepík zasahují (Meander 2006) a Anča a Pepík znovu v akci (Meander 2007). Vůbec první příběh vytvořený ještě s Ivanou Lomovou vyšel až v třetí knize. Regulérně je částí vlastně jen 58, protože jeden příběh byl rozdělen do dvou Čtyřlístků - a závěrečný příběh dokonce do pěti. Tím ostatně jaksi i vyvažuje stejně dlouhou první část.




Čtěte také (5 náhodně vybraných článků)
Miki a Tiki
Miki a Tiki
Dětem vstup zakázán
Dětem vstup zakázán
Artur
Artur
Seriály Čtyřlístku
Seriály Čtyřlístku
Nápady na reedice
Nápady na reedice
Toto nejsou oficiální stránky časopisu Čtyřlístek, ty najdete na adrese www.ctyrlistek.cz