Parta v nejlepším věku - Čtyřlístek
Rozhovor s výtvarníkem Jaroslavem Němečkem
napsala Vendula Presserová, časopis Žena+, únor 2008

Jako první si Fifinku, Bobíka, Pinďu a Myšpulína zamilovaly děti narozené kolem roku 1960. Po nich jejich děti a děti jejich dětí.
Taky jste četli čtyřlístkové příběhy pod lavicí? Já ano. To jsem zdaleka netušila, že až budu velká, nastoupím do redakce, kde se dobrodružství té barevné čtyřky lemované černou linkou rodí. Strávila jsem tam sedm báječných let. Nějaký rok už od té doby uběhl, ale pan Jaroslav Němeček vypadá pořád stejně. Jeho figurky se s ním patrně dělí o dar vlastní kresleným postavičkám: nestárnou.

Pane Němečku, vím, že na tohle se ptá každý, ale přesto nezačnu jinak. Jak to všechno začalo?
Nedávno jsem otevřel na chalupě na půdě jednu starou skříň a vypadly z ní desítky mých kreseb. Uvědomil jsem si, že už jako kluk ve škole jsem kreslil zvířátka, kočičky a pejsky, jejich domečky i potyčky a honičky. Možná už tam někde ten začátek je. Později jsem vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a stal se ze mě výtvarník na volné noze. Jednou jsme s mojí paní, Lucinkou, vyjeli za hranice, kde jsme vlastně poprvé viděli, jak se dělají komiksy. Po návratu jsem řekl Lucince: Vždyť tohle bychom uměli taky! Vzpomínali na cestu po Alpách a za jedno odpoledne jsme vymysleli tahle zvířátka i jejich jména jako pohádku pro našeho právě narozeného syna Vítka.

Už se rýsovaly i jejich charaktery?
Večer nám už bylo jasné, že by to měly být čtyři postavičky. Bobík bude silák, Myšpulín bude dělat praštěně geniálního profesora, měla by tam být parádivá holčička s nezaměnitelnou ženskou logikou i trošku bezradný zajíc Pinďa… A hlavně hodně přátelství, vlídnosti, vtipu, laskavosti. Nápad je krásná věc, ale potom přišla ta pravá práce - napsat příběhy a uvést je do života.

Pamatujete si přesné datum narození Čtyřlístku?
Nevím to úplně přesně, ale udáváme 15. května 1969.

Psát příběhy a zároveň je kreslit, to bylo určitě velké sousto.
Zpočátku jsme nevěděli, jestli vyjde jeden sešit nebo dva, zda příběhy budou mít další pokračování. Po úvodních peripetiích se rozhodlo, že se Čtyřlístek bude vydávat jako časopis, ale nepravidelně. Děti se pak chodily ptát do trafik, kdy vyjde další Čtyřlístek, a paní prodavačky to nevěděly a zájemce si zapisovaly a Čtyřlístky jim pak schovávaly. A záhy se právě z toho pro nás stala výhoda. Touhle šuškandou se stal Čtyřlístek ještě populárnější a najednou měl náklad sedmdesát osmdesát tisíc výtisků a začal vycházet jako Knihovnička Čtyřlístek. Už nebylo možné, aby ho dělal jeden člověk. Na Čtyřlístku se začali podílet i další autoři.

A byla to slavná jména.
V sešitech se děti nesetkávaly jen s s příběhy mých postaviček. Další příběhy kreslil například Adolf Born, Karel Franta, mnoho dalších. Řada autorů, která publikovala za těch čtyřicet let ve Čtyřlístku, je nekonečná.

Brzy se k vám přidala jako autorka scénářů Ljuba Štíplová.
Ano. Ona se ve Čtyřlístku našla. Napsala 150 neopakovatelných příběhů. Směr, dotvoření stylu, charakterů, to je zásluha právě paní Štíplové. Dneska, když Čtyřlístek vychází 20x ročně, se na jeho přípravě textařsky podílí mnoho autorů, jako například manželé Lamkovi nebo Karel Ladislav.

Koho z té čtyřky máte nejraději?
Buď musím odpovědět: Jsou to mé děti a všechny je mám stejně rád, anebo přiznám, že Bobíka mám radši. On má nejvíc moji povahu, je mi bližší i tím, že umí to, co já neumím. Umí rázně zasáhnout, vylomit třeba dveře.

Vznikaly postavičky podle někoho?
Ne, ani Bobík samozřejmě nevznikl podle mě. Všichni přišli na svět najednou, jako parta kamarádů, která si navzájem pomáhá a má ještě tu vlastnost, že své problémy a svá dobrodružství neřeší tvrdě a krutě, ale řeší to vtipem či zesměšněním nepřítele, loupežníka, piráta či na koho zrovna narazí.

Ti čtyři na mě vždy dělali dojem, že někde mezi jejich předky bychom našli Švejka. Jakoby v sobě měli geny od Jaroslava Haška i Josefa Lady.
Ať už bojovali s padouchy nebo mimozemšťany, jejich laskavý charakter se nikdy nezměnil. Dostali se všude, do vesmíru, pod vodu, za Polární kruh, provrtali Zemi, ale vždy zůstali sví. Zakotvení v Třeskoprskách, v domečku se zeleným nábytkem. Třeskoprsky jsou vlastně Doksy a rybník Blaťák Máchovo jezero a hrad Bezzub je ve skutečnosti hrad Bezděz.

Daroval jste postavičkám život a osmatřicet let se o ně svědomitě staráte. Vracejí vám péči?
Jistě. Stává se, že třeba na úřadě potkám komisní dámu, jakmile ale zmíním Čtyřlístek, roztaje… Ale víte jak je to s dětmi: Malé děti, malé starosti.

Někdy kolem dvacátých narozenin Čtyřlístku přišla velká konkurence. Ohrozilo jej to?
Když se otevřely hranice a přiskákaly všechny možné komiksové postavičky, jejichž autoři očekávali rychlý úspěch, měli jsme trochu obavy. Ale naši čtenáři se jenom rychle rozhlédli a vrátili se.

Zkusil jste pro změnu vy prorazit v zahraničí?
Ano, ale není to jednoduché. Každý stát má své charakteristické hvězdy. Francie Pifa a Asterixe, Belgičané Tintina, Amerika Kačera Donalda. Myslím, že dětští hrdinové mají hluboko zapuštěné kořeny a je to nepřenosné. Asi to má něco společného s národní povahou. Čtyřlístek je proti západním hrdinům mírnější. Třeba Tom a Jerry a Kačer Donald jsou tvrdí chlapci. Kdežto Čtyřlístek si poradí vždycky jinak.

V Čechách a na Moravě se stal nebývalým fenoménem. Prý se pořádají "čtyřlístkové párty" - parta dospěláků vyrazí na víkend na chatu a celou sobotu a neděli tráví předčítáním.
To je pravda, zrovna tohle je skupina vysokoškoláků, počítačových expertů. Někteří šílenci Čtyřlístek sbírají jako jiní autíčka. Jeden z nich dokonce nedávno nabídl pět tisíc za číslo, které mu chybělo.

Před příchodem počítačů jste obrázky koloroval vodovkami. Jak je to po výtvarné stránce dnes?
Základem každého dobrého komiksového příběhu je dobrý scénář. Teprve po několika úpravách doputuje na můj stůl. V další fázi přijde na řadu kresba tužkou, která se dá přirovnat k práci režiséra a kameramana dohromady. Až potom vzniká černá kontura. Ta se přenese do počítače a v něm se vybarvuje.

Redakce zůstává beze změn už hodně let, že? A přísně hlídá spisovnou češtinu.
Ano. Jan Endrýs připravuje Čtyřlístek od roku 1974, o dva roky později se přidal Jiří Čehovský, v osmdesátých letech Jiří Poborák. A pracují ve vydavatelství dodnes. Na kvalitu jazyka skutečně důsledně dbáme. Máme odezvu od řady učitelů, že spousty dětí, které měly potíže se čtením, s výslovností, se na Čtyřlístku naučily číst. Teď chystáme příběhy v angličtině, aby se děti mohly učit i cizí jazyk.

Příběhy psali také zakázaní autoři, často pod pseudonymy. Měl jste vy osobně někdy potíže s cenzurou?
Jednou jsem kreslil na dovolené a vracel jsem se s hotovým příběhem. Jmenoval se Černá sobota. Bylo 21. srpna, výročí sovětské okupace, a na hranicích mi kresby zabavili. Černá sobota a 21. srpen, to bylo velmi podezřelé. Jindy se stalo, že ředitel vydavatelství Panorama nás chtěl zrušit. V té době byl nedostatek papíru a přednost dostaly politické spisy. Jenomže vnoučata toho ředitele se vzbouřila a děda chtě nechtě musel vydávání Čtyřlístku znovu povolit.

Jak Čtyřlístek zapadl do vaší rodiny?
Nejvděčnější čtenáři jsou Adam a Veronika, moje vnoučátka, je jim sedm a pět let. O generaci dříve to byl náš syn Vítek. Čtyřlístek je součástí naší rodiny už skoro čtyřicet let. Brzy budeme mít hranaté výročí: Vyjde 444. číslo.

Jaké máte přání pro příštích čtyřicet let?
Aby tahle nesmrtelná parta kamarádů ožila na filmovém plátně nebo televizní obrazovce.