Příběhy se Zádrhelem 1969-1970
napsal Ivo Fencl, upravil chrz

3 příběhy se Zádrhelem v letech 1969-1970.

1. Vynález prof. Myšpulína (1969)
Čtyřlístek (Čtyřlístek 1, 1969)
napsal a nakreslil Jaroslav Němeček, 9 stran
Všechno to začalo tím, že profesor Zádrhel dosáhl odchodu svého konkurenta Myšpulína z vysokoškolské katedry. Jak se mu to povedlo? Inu, (s)prostým prakem.
Skoro jako rozpustilý kluk tedy ten budoucí génius zločinu začínal. Způsobil totiž v aule explozi zvláštního roztoku, a to přímo při Myšpulínově odborném výkladu. A důvod onoho zvláštního anarchismu? Jednoznačný. Chtěl nastoupit na Myšpulínovo profesorské místo.
Vzhledem ke všem jeho budoucím eskapádám, si ho však po takovém nástupu - a jako pedagoga - opravdu jen stěží svedeme představit...
Myšpulín tehdy prováděl své pokusy přes rektorův zákaz, a tak si po výbuchu rovnou mohl na fakultě sbalit svých pět švestek. Doma byl sice poté těšen Fifinkou (zjišťujeme, že s ní původně bydlel), ale ukázalo se, že utěšit jej nebude lehké. Podle všeho by totiž k explozi nedošlo, kdyby neudělal i jakousi CHYBU. A právě kvůli ní teď chudák nemůže spát, hledaje příčinu.
Zatím však už přichází maskovaný Zádrhel. Pro Myšpulínův vzorec, a rovnou se samopalem. Jenže bádavý Myšpulín právě způsobil další explozi a mne napadá: jestlipak Jaroslav Němeček také viděl tehdy u nás uváděnou francouzskou komedii Blázen z laboratoře č. 4 (1967)? Co do výbuchů se začátku čtyřlístkovské ságy dost podobá. Ale dál.
Zádrhela rána srazí z žebříku, zatímco pro Myšpulína přijíždí záchranka. Zádrhel ale omráčí jejího šoféra a ujme se řízení. Proč? Aby Myšpulínovi zůstal nablízku.
Vyjde to. Sedí u jeho lůžka i při Fifinčně návštěvě a zaslechne tedy její návrh týkající se srubu U modré konvalinky, který náleží Pinďovi a Bobíkovi. Fifinka tam Myšpulína zve. Vyjedou - a přivítáni jsou nezapomenutelně, střelbou. Oba obyvatelé si totiž mysleli, že se vrací záškodník, který je už několik dnů ohrožuje.
Mimochodem, na tomto místě si všimněme i jasně viditelných kulek hvízdajících Myšpulínovi a Fifině nad hlavou. Tyto a jim podobné násilné prvky byly charakteristickými ještě pro "mužného" Jaroslava Němečka, zatímco pozdější tvůrce, autorka Ljuba Štíplová, již jako spíš jemná žena ztlumila. Ale dál.
Myšpulín se rozhodne uplatnit na ochranu všech svůj objev. Celou noc na něm pracuje a hle, ráno je tu hlídací Vrtichvost - z kovu. Zdá se to až neuvěřitelným hazardem, ale Bobík se ihned pouští se zubatou stvůrou v závod. Brzy lituje. Počne mu být ouvej, pot se z něj jen řine a... Sice se zachrání na stromě, kmen však začne Vrtichvost podřezávat. "U sta korýtek! Já tomu snad opravdu neuteču!" zazní památně z Bobíkových úst.
Ale celá ta honička přece k něčemu byla. Z větve totiž Bobík spatří Zádrhela, jak stojí na kopci nad srubem, jako ďábel nad světem, a uvolňuje obrovský balvan. Za bídníkova smíchu už se pak také kámen řítí dolů. Ještě štěstí, že Pinďa s Myšpulínem včas vezmou nohy na ramena. Zde se ovšem naskýtá další otázka. Slyšeli ti dva Bobíkovo varování? Všimněme si, že je to neprokazatelné. Šokujícím přitom zůstává, že na útěku ti dva zcela ignorují Fifinku. A tak až věrný Bobík přeskočí psa Vrtichvosta a ještě ji stačí zachránit. Vzhledem ke vzdálenostem a časovým proporcím se to ovšem zdá až skoro nemožným.
Balvan zatím "rozšmelcuje" Vrtichvosta. "To je ale nezachrání!" konstatuje Zádrhel a my si na tím pádem můžeme uvědomit, že Myšpulín vyvinul vynález obracející se tak trochu (i více) PROTI svým majitelům.
A ještě dál? Zádrhel vypustí přehradu (zatímco Superman svět pod prolomenou přehradou, jak si možná vzpomínáte, zachraňoval)! Valící se příval vody brzy dohoní autíčko Čtyřlístku a tu poprvé vychází najevo, že Bobík neumí plavat. Až později, v dalších Čtyřlístcích se to naučí. A Pinďa? Ten se tady zase poprvé v dějinách Čtyřlístků bojí. Je to však opravdu koncem čtveřice? Ale kdeže.
Myšpulín totiž odhaluje další "samozřejmost": autíčko je obojživelné. A Zádrhel? Vynoří se na člunu vybaveném dělem. Zdá se, že Myšpulín mu teď své výpočty přece jen odevzdává, ve skutečnosti však je aktovka vybavena boxerskou rukaví, a ta se proti Zádrhelovi vymrští na pružině. A to je vše, anebo tedy vše, čím to začalo.


2. Vesmírný přízrak (1969)
Čtyřlístek dobývá vesmír (Čtyřlístek 5, 1969)
napsal a nakreslil Jaroslav Němeček, 9 stran
Ve Vesmírném přízraku překvapivě vynalézá i Pinďa (což se pak už zřejmě nikdy neopakovalo). A co vynalézá? Vybuduje raketu poháněnou pěnovými hasicími přístroji a podotkněme v této souvislosti jen, že jistá infantilní naivita, která charakterizuje tyto nejranější Čtyřlístky tedy zdárně pokračuje. I pro ni je ostatně máme rádi.
A vylétáme vzhůru! Pinďa startuje. A Bobík? Slibuje, že ho bude řídit ze Země. V praxi se však omezí na traumatizování kosmonauta voláním do vysílačky.
Degraduje totiž "kapitána Korkorána" Pinďu za to, že ho tento při startu zatopil pěnou z hasicích přístrojů. A vzápětí s ním ztratí spojení, a to právě ve chvíli, kdy Pinďa spatřil létající talíř.
Bobík vše letí říct Myšpulínovi a ten ho dostane do vesmíru překvapivě zpátečnickou metodou z verneovky Se Země na Měsíc: pomocí kanónu (vybaveného ovšem ještě navíc parním radarem).
Vystřelený Bobík se octne díky dobrému míření přímo u talíře a pak už stačí klasický magnet, aby dosedl i na jeho povrch. Pohled průzorem do nitra však je strašlivý. Pinďa je připoután k židli a ohrožován Zádrhelem. Poněkud inovovaným: o zuřivé písmeno Z na hrudi... Vtom si Zádrhel Bobíka všimne a vyšle proti němu robota.
Tomu kupodivu stačí jediný zásah obyčejným magnetem a "přešaltuje" se na poslouchání nového pána. Vrátí se pak do létajícího talíře a zaútočí na Zádrhela.
Ten chce vyrazit proti Bobíkovi osobně a nasadí už si i přilbu, ale Pinďa ho vystrčí ven takovou silou, že padouch putuje vesmírem až do dáli. "A teď bude lítat jako nová oběžnice Země," je si Pinďa jist, a to už vstupuje Bobík.
Pinďu rozváže a při přistání na Zemi se dobrodruzi řídí polohou Kanárských ostrovů. Dosednutí je tvrdé a talíř je tím zcela odepsán, Pinďovi však se aspoň podařilo přistát pouhé dva kilometry od Třeskoprsk.
A co dodat? V případě tohoto příběhu lze dost dlouze uvažovat, CO vlastně Zádrhela dostalo na PERMANENTNÍ dráhu profesionálního zločinu. A zda byl bytostí hodnou písmenka na hrudi už dřív.
Nezdá se mi. Že by se však stal "stálým padouchem" jen dík boji s Myšpulínem a Čtyřlístkem v první části? Ani to není zřejmé.
Ale i dál lze dost diskutovat. Třeba na téma, zda Zádrhel v této druhé části svých dobrodružství Pinďu a Bobíka vůbec poznal. Když se totiž na příběh pozorně zadíváme, není to vůbec jisté!
A stejně tak je poněkud pofiderním i celý motiv Pinďova zajetí. A že by chtěl Pinďa se Zádrhelem nějak soutěžit? Nesmysl! Přesto je o tom Zádrhel kdo ví proč přesvědčen.
A navíc ve vesmíru zcela bez motivu napadá i celou polovičku Čtyřlístku a o tom, že by se tí snad "mstil za minulé", tu skutečně nemůže být řeč, protože schází i jen li náznak takové motivace, a tak zkrátka dospíváme k názoru, že Zádrhel od tohoto dílu ztělesňuje jakési zkamenělé ZLO Z POSTATY, které útočí na DOBRO už skoro mechanicky.
A co ještě dodat? Pinďův únos "vesmírným přízrakem" je dobře srovnatelný s únosem Mořských vlků ďábelským doktorem QQ v komiksu Vojtěcha Steklače Mořští vlci ve vesmíru (Ohníček 1971-72). Ale bude to nejspíš podobnost čistě náhodná.


3. Velké dobrodružství Čtyřlístku (1970)
Velké dobrodružství Čtyřlístku (Čtyřlístek 7, 1970)
napsala Ljuba Štíplová (pod jménem Miloš Štípl), nakreslil Jaroslav Němeček, 30 stran
začíná památnou stránkou, která se v prvním vydání vůbec nevyskytuje, nahrazují ji tam totiž dvě strany textu. Obsah "památné" stránky je možná i pominutelný, možná však ne: Zádrhel zde poprvé nepracuje sám. Je šéfem... hned dvou zločinců. A z dopisu odeslaného neznámým udavačem (a věřme, že to nebyl žádný z hodné čtyřky) se dovídá, že Myšpulín sestrojil na dálku ovladatelného robota.
Jak to jeho lidé slyší, rozbrečí se, neboť je jisté, že jim Myšpulín robota nedá (aby jím mohli vykrádat banky). Zádrhel bulení rázně přeruší. Má už plán. Čtyřlístek zatím gratuluje Myšpulínovi k 3333. vynálezu a současně i k jakémusi výročí. Co se tím výročím vlastně myslí? Inu, nepochybujme, že tu Jaroslav Němeček tímto způsobem sám se sebou oslavil zahájení druhého ročníku (1970). A ostatně podobná oslava přijde i po dvou letech, na začátku čísla 13. Oslava skončila. Myšpulín se jde ještě projít a je za šera přepaden Zádrhelovými muži.
"Teď budeš pracovat pro nás!" je mu řečeno a on... se rozzuří. Oba lotry bleskem vyřídí a jejich revolver a nůž nedostanou šanci. Unikl-li však Myšpulín těmto slabochům, neuteče už záludnému úderu do temene, jehož původcem je sám Zádrhel číhající v popelnici s věru negeniálním klackem. Myšpulín je pak uložen do postele zlosynů. Co je vlastně náplní injekce, která mu je vzápětí vpíchnuta, to se nedovíme. Sotva však jen tak "něco pro uklidnění," jak jest řečeno, protože když se Myšpulín probere, začne jím lotrům až trapně na ruku a pokorně chce Zádrhelovi sloužit. Inu, asi nějak tak jako unesení profesůrkové slouží Fantomasovi ve filmu Fantomas se zlobí.
"Profesor sestrojí robota řízeného na dálku," oznamuje pak Zádrhel svým mužům a ze způsobu té formulace lze usuzovat, že výše zmíněná první stránka příběhu, kde už se hovoří o tomtéž, byla skutečně dokreslena až dodatečně.
Myšpulín pak robota skutečně vyrobí, ale Zádrhel mu sebere ovládací vysílačku a přikáže výtvoru, aby Myšpulína shodil do sklepa. Pak už se začnou množit případy záhadných bankovních loupeží a jen v jediném týdnu dojde k deseti. Zoufalý policista vypráví svému nadřízenému, co se stalo posledně: Robot prošel do banky rovnou zdí, ohnul ocelové mříže, rozbil pokladnu o zem a na útěku převrhl policejní vůz - snad vůbec nejanarchističtěji agresivní obrázek v celých dějinách Čtyřlístku.
Robot dále zastaví lokomotivu a ujede na ní. A policie? Nebudete tomu věřit, ale zavolá si na pomoc Čtyřlístek. Pro ten bude totiž vyřešení řetězce loupeží "maličkost".
A dál? Zajímavě se opakuje scenérie ulice, na které se hrdinové na začátku příběhu loučili s Myšpulínem, a domnívám se, že právě oba tyto "večerně laděné" obrázky vycházejí přímo z ducha Foglarových Rychlých šípů a jejich večerních výprav do Stínadel či z loučení těchto hochů. Ale pokračujme.
Čtyřlístek najednou v šeru spatří robota s trezorem, a ten robot je začne honit, což je situací připomínající loupící roboty z nedávného filmu Svět zítřka. I zde totiž roboti působí ve městě, do něhož byli vysláni padouchem, a to podobně anachronicky a absurdně.
Záchrana naštěstí přijde, a to dík Bobíkově zálibě v kukuřici. Zrovna ji chroupal. A na útěku ji upustil a robot po ní uklouzne a ztratí vědomí. Pod jeho kabátem pak najdou i Myšpulínův dopis: "Lupiči mě uvěznili v boudě u ohrady."
Bobík se za robota převlékne, což je však krajně nepravděpodobný akt, a to i přesto, že má podobně kulatou hlavu. A byla snad ta robotova hlava dutá? Anebo snad předtím Čtyřlístek nějaké součástky z hlavy vybrakoval?
Bobík najde boudu, o které se mluví v dopise. Ale Zádrhel mu vynadá, že přišel bez lupu - považuje ho totiž dál za svého robota.
"Jdu pomstít Myšpulína," opáčí klidně Bobík. "Kde je?" A tu se překvapivě ukáže, jaký je Zádrhel "génius". Vůbec se totiž svého domnělého "robota" nepokusí ovládnout a rovnou pustí Myšpulína ze sklepa. A ten? Opět se klasicky rozvzteklí a klackem lupiče mydlí a mydlí, až jsou na valné hromadě.
A Bobík v převleku? S nimi. To už se však sem řítí Fifinka v policejním autě a je naprosto zřejmé, že tady příběh původně končil a že tedy měl klasický čtyřlístkovský rozsah. Osm či spíš devět stran (s tou první navíc).
Místo toho však děj pokračuje. Zádrhel totiž uprchl. A kam? Na letiště.
A patří mu pevnostní, ostrovní skrýš v centru Bouřlivého oceánu, jak se vzápětí dovídáme. A řekl bych, že na tomto místě se v seriálu odrazil i dozvuk bondovek, jejichž filmová pověst i ke Ljubě Štíplové prosákla.
Na letiště, odkud Zádrhel odstartoval, dorazí jen Fifinka s Pinďou. Proč ne i ostatní, není jasné. Letadlo s ničemou už nezadrží a na jeho palubě pak jsme svědky klasického únosu, což je tedy (vida!) další anarchistický prvek těch dob. Jeden další z těch, jež z pozdějších Čtyřlístků vymizely.
A co ještě? Zádrhel donutí pilota i letušku, aby vyskočili (i když za pomoci padáků), a ujme se pilotáže. Fifinka a Pinďa si zatím na zemi "vypůjčili" jiné letadlo, ale jde spíš o sprostou krádež. Letí. Přistání není nejhladší, ale to už bylo ve Čtyřlístcích těch časů zvykem.
Pinďa se dokonce kvůli Fifinčině razanci zaryje až po pás do písku. Ale je vytažen.Oba navštíví hostinec. Otevře jim Zádrhel přestrojený za hostinskou. Postel v pokoji, který jim je nabídnut k přespání, se podivně propadá a děje se tak ve chvíli, kdy Pinďa tiskne vypínač (proč vlastně?). Ostatně lůžko se hned zase z podzemí vrací...
Aha. Jsme v Zádrhelově skrýši! pochopí Fifinka a pošle Pinďu na výzvědy. Ten objeví za jedním z obrazů na chodbě schodiště. Vede do sklepa a ve sklepě jsou sejfy a bedny ze spořitelen a bank, například i banky Betona anebo ze Státní spořitelny Prachovice. Pinďa zatáhne za podivné splachovadlo a už je tu zase známá postel. Fifinka na ní - a svázaná. A navíc pod postelí tiká časovaná puma. Pinďa tedy znovu zatáhne za splachovadlo a lůžko startuje zpátky a vzhůru. Odvážný zajíc si vzápětí poradí i se zamčenými dveřmi, čemuž je překvapivě věnována celá stránka, jako by chtěli tvůrci příběh natahovat. Konečně hrdinové vyjdou na denní světlo, ale je trochu zvláštní, že ze sklepa na úrovni přízemí. A dál? Stojí před nimi stíhačka označená opět písmenem "Z". Naskočí do ní. A frr, uniknou Zádrhelovým kulkám. Je jim pak i uvolněno letiště k přistání a Pinďa se nechá dovést jako rek až k veliteli armády. Dostane kupodivu k dispozici čtyři stíhačky a ujímá se vedení náletu na Zádrhelův ostrov. Je to tedy i jednou z velmi památných chvil, kdy zcela překonal svůj strach.
Když jsou stíhačky skoro už nad ostrovem, ten exploduje. Že by až takovou dardu způsobila ona bombička pod postelí? Kdo ví. Tu však Pinďovi dojde benzín a spadnou do oceánu. Zapíchnou se až do dna, kde je dalším absolutním zázrakem najdou Myšpulín a Bobík putující v ponorce poháněné nám už známým robotem.
Bobík si oblékne skafandr a zdánlivě utopenou osádku letadla přenese do ponorky. Přitom stojí za pozornost, že tu vidíme jen to, jak táhne Fifinku. Když obrázek přidáme ke scéně, v níž ji Bobík zachraňoval už ve Čtyřlístku č. 1, nezůstává tedy nejmenších pochyb o tendenci autorů sdružovat k sobě víc a více právě tyto dva hrdiny.
Ljuba Štíplová měla podle všeho nejradši Bobíka, ale poněkud se pochopitelně projektovala i do Fifinky, jejímž on jako by se stával princem.
A dál? Zdánlivě utopený pár se probere jen dík dalšímu Myšpulínovu vynálezu - dýchacímu křeslu. Němeček ovšem tento Ljubin nápad kresebně poněkud odbyl.
A pak už zazní památně ojedinělý Myšpulínův výrok: "Přátelé, mám dojem, že Zádrhel potřebuje naši pomoc." Inu, altruismus byl i je pro Čtyřlístek typickým.
Zádrhel se skutečně topí. A tvrdí, že se polepší, ale nějak přece potrestán být musí. A tak ho Čtyřlístek vysadí na pustém, nicméně na mapách zakresleném ostrově.
A už jen dodejme informaci, která byla už od druhého vydání tohoto příběhu (1992) vypouštěna. Zádrhel pozve tři roky poté Čtyřlístek na prázdniny právě do Tyrkysového moře! Ale protože už nic v dalších dílech nenaznačuje žádné spřátelení se s ním, musíme brát tento (ostatně pouze nekomiksový) fakt s rezervou. Ljuba Štíplová snad tehdy chtěla udělat z lumpa dobráka, ale to se později ani trochu nelíbilo jiným pokračovatelům v Zádrhelianě.
Jedním z nich byl i Jiří Čehovský, šéfredaktor Čtyřlístku, a právě on doslova smetl její "utišující" plán do koše a ignoroval jakoukoli možnost spřátelení se někdejších soupeřů. Anebo ani pořádně nečetl ony nekomiksové části starého příběhu? To spíš!
Každopádně však právě on Zádrhela opět inovoval, a to supermanskou pláštěnkou - a občas i jakýmisi takřka upířími tesáky. Anebo inovoval Němeček sám a bez scenáristova doporučení? I to je možné.

seznam

1992-1994